Relativní Pohyb Pevných Spojek

Sep 11, 2026

Zanechat vzkaz

Pevné spojky se skládají z tuhých komponentů přenášejících sílu, které neumožňují relativní pohyb mezi spojenými částmi; v důsledku toho postrádají schopnost kompenzovat relativní nesouosost mezi dvěma hřídeli. Jsou vhodné pouze pro aplikace, kde lze hřídele během montáže přesně vyrovnat a kde během provozu nedochází k relativnímu posunutí. Přírubové spojky, které nemají elastické prvky, netlumí vibrace ani netlumí nárazy; jsou obecně vhodné pouze pro provozní podmínky charakterizované stálým zatížením a bez rázů nebo vibrací.

 

Pevné spojky – dříve označované jako pevné tuhé spojky – zahrnují typy, jako jsou přírubové spojky, přírubové spojky s radiálním perem, objímkové spojky, spojky se svěrným pouzdrem (dělená objímka) a objímkové spojky. Obecně se tuhé spojky vyznačují jednoduchou konstrukcí a nízkými výrobními náklady. Při výběru tuhé spojky by měly být minimalizovány chyby vyrovnání mezi dvěma hřídeli; dále, aby se snížil dopad dodatečného zatížení na spojku, měla by být vzdálenost mezi spojkou a ložisky co nejkratší. Přírubové spojky spojují dvě poloviny spojky přírubového typu pomocí šroubů.

 

Pevné spojky se dodávají ve dvou primárních konstrukčních konfiguracích: jedna spoléhá na namontované šrouby (ve vystružených otvorech) pro vyrovnání hřídele a používá dříky šroubů, aby vydržely tlakové a smykové síly pro přenos točivého momentu; druhý dosahuje vyrovnání prostřednictvím spojení vyčnívajícího osazení na jedné polovině spojky s odpovídajícím vybráním na druhé. U druhého typu se ke spojení polovin používají standardní šrouby třídy A nebo B a krouticí moment se přenáší prostřednictvím třecí síly generované na spojovacích plochách. Pevné spojky jsou obvykle vyrobeny z šedé litiny nebo uhlíkové oceli; avšak ocelolitina nebo kovaná ocel by se měla používat pro aplikace s velkým zatížením nebo když obvodová rychlost překračuje 30 metrů za sekundu.

Odeslat dotaz